rubrika: Články a projevy

zpět

Závěr z Kubiceho aféry - Je třeba odstavit Paroubka

Publikováno: 31.05.2006 Autor: Daniel Kaiser

Nejdřív premiér Jiří Paroubek a po něm i všudypřítomná politoložka Vladimíra Dvořáková v České televizi (pondělní Události a komentáře) usoudili, že „aféra biolíh“ a vystoupení plukovníka Kubiceho před poslanci patří k politické kampani ODS. Nechme teÄŹ stranou, že Jan Kubice reagoval na razii provedenou ministrovými lidmi zhruba před dvěma týdny a že politoložka neporadila, jestli se měl plukovník proti inspektorské razii ohradit půl roku před jejím konáním, aby neovlivňoval kampaň. Že aféra biolíh s takovou silou propukla těsně před volbami, má naopak svou hodnotu: konečně se mluví o tom, jak skandálně vládní činitelé ovlivňují práci policistů.

Stále stejný scénář

Tento seriál na pokračování začal brzy po nástupu ČSSD k moci. V roce 1999 odstavili nadřízení šéfa protikorupční služby Evžena Šírka za to, že prý se z domova připojoval na služební počítač. Šírkovi lidé vyšetřovali velkou kauzu, v níž narazili i na podnikatele Františka Mrázka, jehož vražda letos v lednu nastartovala aféru biolíh. Šírkovi se nic neprokázalo, k policii už se ale nevrátil a šetření skončilo do ztracena. Také do Zemanovy éry ještě spadá případ Romana Hrubanta: zaměstnanec BIS, jenž v roce 1998 dostal úkol zjistit, kdo ze služby vynáší tajné informace sociálním demokratům, byl po vítězství ČSSD ve volbách zatčen a na základě chatrných obvinění strávil skoro rok ve vězení. Muži, které Hrubant označil za cedníky, udělali za Zemana kariéru. Stejnou roli v podobném scénáři si musel zahrát další elitní policista Zdeněk Macháček, velitel zásahu proti ruské mafii v hostinci U Holubů z roku 1995. Absurdní obvinění se rozpadlo na prach, Macháček se ale k policii nevrátil.

Všem těmto podezřelým případům se soustavně věnoval jenom Respekt, týdeník s omezeným dosahem. Taková Hrubantova vazba jinak nikoho moc nevzrušovala. Možná proto si Bublanovi inspektoři mysleli, že tatáž metoda – skřípnout vyšetřovatele miliardové kauzy kvůli cesťákům – bude bez rizika. Podcenili ale svého soupeře, plukovníka Kubiceho, a špatně odhadli načasování. Před volbami přece jen roste obecná citlivost.

Fuj, ta ošklivá slova

Kromě příliš aktivních kolegů si policejní potentáti troufali i na opozici. Na podzim 2004 protikorupční útvar (ten, který podle Kubiceho spíš brzdí, než pomáhá vyšetřovat aféru biolíh) na základě jednoho tvrzení vládního poslance odposlouchával šéfa ODS Mirka Topolánka, muži zákona se mu dokonce nabourali do bankovního tajemství, teatrálně zatkli a vrtulníkem převáželi k výslechu jeho hlavního poradce. Topolánek si stěžoval, že ho odposlouchávají, a žádal o zastání. Zbytek republiky si z takového paranoika dělal legraci a poradil mu, aby se příště nehlásil bez důkazů. Občanskodemokra­tický kolektiv byl za používání termínu „grosstapo“ odsouzen pro hulvátství.

Střih, květen 2006: předseda vlády jen tak mezi řečí prohodí, že odposlechy Topolánka už nějaký čas „poletovaly vzduchem“. Z materiálů, které dnes v sebeobraně pouští Kubice, i laik vyrozumí, že Gross má rok po ztrátě premiérského úřadu pořád dost vlivu na to, aby i jako koncipient ovlivňoval policejní vyšetřování.Gross a jeho sparringpartneři se v odposlechnutých hovorech domlouvají šiframi a v náznacích – a jejich obezřetnost je snad tím jediným, z čeho se trochu nají hlad po spravedlnosti. Čím zacházeli, tím nakonec scházejí. Když se ČSSD v šestadevadesátém chystala k závěrečnému útoku z opozice, vyrukoval její šéf Miloš Zeman s teorií o policejním státu. Ale až samotní sociální demokraté k němu začali směřovat. Používat svoje lidi v policii k zametání stop, k tomu bohužel mají sklony i jiné garnitury u nás nebo v cizině. Jenže ještě něco úplně jiného je, když si exponenti vládní strany vyřizují účty ne vyhazováním, ale zavíráním; když se kriminalizují policisté, kteří šlápli na nohu straníkům; když se cvičně zkouší něco najít na šéfa opozice. Dobrá, grosstapismus je přehánění. A co třeba mečiarismus?

Potřeba rozlišovat

Sociálnědemokra­tická garnitura zřetelně překročila mez, kterou i tak mladá demokracie jako ta česká musí vyžadovat. Kdo i po všem, co teÄŹ vyplavalo na povrch, tvrdí, že mezi oběma velkými stranami není větší rozdíl, jako kdyby ztrácel schopnost rozlišovat. Tohle se za Klausových vlád nedělo.

Myslím si, že ODS nabízí lepší program než ČSSD; i kdyby to ale bylo opačně, premiér a jeho bezskrupulozní přátelé by měli být od exekutivy odděleni stejně nekompromisně, jako když alkoholikovi v rodině konečně sebereme láhev.

Existuje jediný spolehlivý způsob, jak na to: naházet co nejvíc hlasů Topolánkovi, aby ho prezident pověřil sestavením vlády.

Autor je novinář