rubrika: Články a projevy

Pohled liberálního ekonoma a konzervativního filozofa F.A.Hayka na zákonodárný proces

Pro potřebu debaty na téma normotvorná činnost zpracoval pro ODS Praha-západ ALEŠ RÁDL

Přestože F.A Hayek byl především ekonom, a byl jedním ze zakladatelů čistě liberálního ekonomického směru tzv.rakouské školy, zabýval se také významně problematikou práva respektive tvorby zákonů a to především jako základního způsobu vzájemné interakce a organizace společnosti. Jako čistě liberální ekonom byl schopen jasnozřivě rozpoznat nebezpečí, které pro lidskou společnost představuje akceptování stále většího podílu nesvobodného rozhodování v nejrůznějších aspektech lidské aktivity. Zformuloval proto ve své knize „Právo, zákonodárství a svoboda“ praktická vodítka pro uspořádání lidské společnosti tak, aby jeho pozorní žáci byli schopni vždy na všech rozcestích rozpoznat, která cesta vede k zabezpečení trvale svobodného rozhodování a která naopak za prvním zákrutem nemylně skončí v nesvobodné stagnaci. Základní opory svobodného rozhodování ve svém díle spatřuje již v samotné povaze lidské mysli a mezích našeho rozumu a v naší schopnosti rozpoznat pravidla správného chování, která jsou odvozena od spontánní aktivity, od pravidel, která vznikají umělým organizováním. Druhou významnou oporu v úsilí o zachování schopnosti svobodného rozhodování Hayek spatřuje v odvaze odmítnout pojem „sociální spravedlnost“ jako pojem, který má být určujícím motivem při jakýchkoliv úvahách o plánovité organizaci společnosti. Tento pojem má mít podle F.A. Hayeka význam pouze pro konkrétní chování jednotlivců a nikoliv pro definování organizovaného směřování celé společnosti v oblasti dělby bohatství. Stanovení takového cíle dle F.A. Hayeka totiž zcela spolehlivě vede k vybudování totalitní společnosti. Třetí velkou oporu zachování svobody pak autor spatřuje v samotné politické organizaci společnosti, která musí být postavena na takových principech, které umožní vládní a zákonodárné moci efektivně rozhodovat a to bez nutnosti podléhat, v důsledku volební logiky, nátlaku specifických „většinových“ společenských skupin na zajištění pro ně výhodné zákonodárné asymetrie. „Právo zákonodárství a svoboda“ F.A. Hayeka je hojně citovaným fundamentem všech liberálních ekonomů a konzervativních politiků ve sporu Keynesiánského a socialistického pojetí prospěšnosti společenských procesů. Spolu s filozofem K. Popperem pak vytvořili intelektuální tandem, který připravil celou poválečnou generaci liberálních ekonomů a konzervativních politiků na souboj s reálnou i plíživou totalitou. Jeho práce „Právo zákonodárství a svoboda“ je mimořádné myšlenkově obsažná.Pro potřebu základního vhledu do názorů F.A.Hayeka na základní principy liberální a konzervativní normo tvorby bude dobré se podrobněji zastavit u těch kapitol, které mají přesah do právní problematiky a do vlastního zákonodárného procesu.

Kapitola IV „Měnící se pojem práva“

Hayek se v této kapitole zamýšlí nad tím, jak se v čase mění pojem právo a co z tohoto pojmu naopak času odolává. Vyjadřuje názor, že právo jako takové je starší než zákonodárství. Byť sám upozorňuje na to, že to dnes může někomu připadat paradoxní, stejně nelze mít žádných pochyb o tom, že právo existovalo dávno předtím, než se lidstvu naskytla možnost jej měnit. Ryzí právní pozitivizmus spojený s právem zákonodárce libovolně tvořit zákony (reprezentovaný například teoriemi J.Austina nebo H.Kelsena) považuje Hayek za mylný produkt konstruktivis­tického racionalismu. Oporu pro své pojetí Hayek nachází jednak v komparativním studiu chování, které již dříve objasnilo, že jednotlivci se naučili dodržovat pravidla chování dlouho před tím než tato pravidla vůbec dokázali vyjádřit slovy a jednak, a to je pro celé pojetí Hayekova chápání společenských procesů mnohem důležitější, že se tato pravidla vytvořila proto, že „vedla k utváření řádu v činnostech skupiny jako celku, který musí být jasně odlišován od pravidelností v konání jednotlivců, ačkoliv jsou pravidla výsledkem pravidelností, neboť je to právě účinnost výsledného řádu v jednáních, která budou určovat zda skupiny, jejíž členové dodržují jistá pravidla, chování převládnou“ (konec citace). Hayek zde poukazuje na to, že podle toho, zda se určité skupině podařilo spontánní aktivitou vytvořit určitá pravidla a tato pravidla také dodržovat, se této skupině také dařilo obhájit svou existenci. Respektive, že tento fakt vedl ve svém důsledku k tomu, že společenství, která byla schopna vytvářet pravidla a tyto pravidla také dodržovat, mohla v evolučním vývoji přibývat. Z toho ovšem pro Hayeka plyne, že určitá pravidla byla v důsledku přirozeného výběru vytvořena dávno předtím než vůbec vznikl sám pojem zákonodárství. Tedy pojem, který je v jeho pojetí úzce spojován s racionálním konstruktivistickým vytvářením zákonů. Tuto teorii dále rozvíjí v kapitole „Raný zákon“, kde s odvoláním na poznatky historiků práva dovozuje, že v úmyslu prvotních panovníků zákonodárců nikdy nebylo dávat společnosti zákony nové, ale vždy šlo spíš o precizaci, očištění či drobnou opravu zákona, který podle mínění dané společnosti již vždy zákonem byl. Tento poznatek pak opětovně používá jako podpůrný argument pro vyjádření domněnky, že ani v tomto raném období nebyl zákon společnosti dáván na základě vlastní úvahy panovníka, ale že tento panovník jen potvrzoval to, co již bylo spontánně vytvořeno dlouhodobou společenskou interaktivitou. Hayek dále v této kapitole dovozuje z předchozích premis, že podoba zákona, který vzniká jako důsledek neuvědomělé společenské činnosti (doslova „objevovaného již existujícího zákona“) má jinou podobu než zákon, který vzniká jako důsledek uvědomělého plánování (doslova „zákona udělaného“). Hayek v této kapitole vyslovuje zajímavý názor, že obdivovaná svoboda Britů v době, kdy ještě na kontinentě vládl hluboký absolutismus, byla důsledkem právě jinak pojímané tvorby práva. Právo, které v Británii ovládalo rozhodování soudů bylo právo zvykové, tj. zákonodárný sbor právo nevytvářel, ale spíše vyjasňoval nejasné body v dané soustavě práva. V další části této kapitoly se pak Hayek zabývá úvahou o původu zákonodárných sborů a vyjadřuje myšlenku, že původním posláním těchto sborů byla jedna kumulovaná funkce zákonodárného sboru, vládní rady i soudního sboru, avšak ve vlastní činnosti zákonodárné opět dominovala především snaha osvědčit, že to či ono je v souladu ustanoveným právem či vyjádřit souhlas s jednotlivě uloženou daní či konkrétním opatřením nezbytným k dosažení nějakého určitého cíle. Důležitou náplní činnosti těchto zákonodárných sborů také bylo, podle Hayeka, udělování nějakého jednotlivého privilegia spojeného s organizací vlády v souvislosti se změnami vnitřních pravidel v této vládní struktuře. Tato metoda přijímání nových pravidel se stala obyčejem ještě dříve, než někoho napadlo používat stejný mechanismus rovněž i na stanovování nových pravidel správného chování. Je však pochopitelné, že když takové přání vzniklo, byl tímto úkolem pověřen sbor, který již v jistém smyslu určité zákony (pravidla) vytvářel. Pozdější představy o tom, že tento sbor může být obdařen neomezenou vůlí při vytváření jakýchkoliv zákonů, pak pramenily právě z Haykem v úvodu kapitoly popsaného omylu konstruktivis­tického pozitivizmu, který obdařil nevyššího zákonodárce ničím neomezenou vůlí při tvorbě jakýchkoliv zákonů. Podle Hayeka je však oprávnění tvořit „právo“ (ve smyslu stanovování pravidel správného chování) třeba čerpat z autority zákonodárce, která však musí být odvozena od něčeho, co se jasně odlišuje od vůle projevené v nějaké konkrétní projednávané záležitosti. Tímto zdrojem oprávnění je podle převládajícího mímění to „že zákonodárce je oprávněn předepisovat pouze to, co je podle převládajícího mínění správné a to nikoliv v konkrétním obsahu pravidla, ale v duchu obecných vlastností, které každé správné pravidlo musí mít“. Hayek v této kapitole opakovaně vyjadřuje názor, že zákony jsou regulujícím a normativním odrazem převládajícího mínění o tom, co je pro zajištění fungující společnosti správné. Jen pokud zákonodárce „dává“ své společnosti zákony v tomto duchu, může se spoléhat na loajalitu této společnosti. Suverenita zákonodárce tedy není neomezená, jak se domnívají konstruktivističtí pozitivisté, ale je právě omezena schopností zákonodárce schvalovat zákony, které mají jisté obecné vlastnosti, které jsou v souladu s již utvořeným míněním.

Kapitola VI Právo zákonodárství

V této kapitole se Hayek dále věnuje podrobnému výkladu svých teorií, vztahujících se k tvorbě práva a k vlastnímu pojmu zákonodárství, který podle Hayeka pochází původně spíše z potřeby nutnosti ustavit pravidla organizace. Sám termín „zákonodárný sbor“ podle Hayeka pak úzce souvisí s teorií „oddělených pravomocí“ a to jako přímý důsledek úvah o tom, že zákonodárství je třeba pojímat jako oddělenou činnost, která ovšem také zároveň předpokládá nezávislé definování toho, co je vnímáno jako zákon. Protože kdyby vše co zákonodárný sbor předepíše mělo být označeno za zákon, vedlo by to k vyprázdnění termínu zákonodárství. Tyto úvahy pak přirozeně vedly k názoru, který byl například dobově zformulován J. Lockem, že zákonodárná autorita se má soustředit pouze na tvorbu obecných pravidel a má jednat zvláštním způsobem. Tento názor na způsob vládnutí se také stal například v Británii v 18. století všeobecně přijatým míněním a Montesquie jím byl ve svém díle „O duchu zákona“ inspirován k explicitnímu vyjádření své teorie oddělených mocí. Další úvahy právních teoretiků, kteří již byli více pod vlivem právního konstruktivismu (Bentham, Mill) pak tímto způsobem chápání role zákonodárného zboru radikálně otřásly, když zkonstruovaly požadavek svrchované všemocnosti a nahradily ideál vlády podřízené zákonu ideálem vlády řízené lidovým sborem, který je oprávněn učinit cokoliv co sám schválí. S tímto posunem v chápání zákonodárného shromáždění se ovšem Hayek neztotožňuje, neboť je přesvědčen, že termín „zákonodárný sbor“ má být víceméně jen druh zdvořilého titulu uděleného tomu shromáždění, které prvotně vzniklo za účelem zastupování. Ve smyslu zastupování nějakého mínění, které již ve skutečnosti existuje před vlastní instalací tohoto sboru. Nutnost rozlišit mezi tím, že existují jiná pravidla pro správné chování a jiná pravidla pro vlastní vládní organizaci, pak dále vede k rozlišení veřejného a soukromého práva. Aktivita zákonodárce pak má spočívat především v osvědčování pravidel platných ve veřejném právu. Zasahování zákonodárce i do sféry práva soukromého pak vede k tomu, že jsou produkována pravidla zcela odlišné povahy, než jaká by vznikala jako důsledek spontánního řádu. Hayek se zcela radikálně neztotožňuje s myšlenkou, že právo soukromé slouží k obhajobě sobeckých zájmů jednotlivce, zatímco právo veřejné slouží k budování veřejného blaha. Podle Hayeka je tato úvaha úplným převrácením pravdy a má pouze ospravedlnit zájem zákonodárného sboru nastavovat obecně platná pravidla tak, aby to nejlépe vyhovovalo těm, od nichž zákonodárný sbor čerpá vlastní oprávnění svého práva rozhodovat. Zákony veřejného práva totiž neosvědčují to, co je chápáno jako správné chování, ale jsou to direktivy, jimiž vláda sděluje jednotlivci jaké jednání od něho požaduje, aby bylo dosaženo nějakého cíle, který tato vláda považuje za obecně prospěšný. Hayek se zde jednoznačně hlásí k názoru, že je to naopak onen spontánní řád, který poskytuje společnosti obecný blahobyt a tímto spontánním řádem jsou také nejlépe definovány způsoby jak tohoto blaha dosáhnout. Jakékoliv zásahy do tohoto spontánního řádu a tedy i expanze veřejného práva do prostoru práva soukromého naopak vede k omezení možnosti spolehlivě zabezpečit trvalou tvorbu veřejného blaha. Hayek upozorňuje na to, že největší ohrožení prostoru soukromého práva expanzí práva veřejného hrozí v oblasti sociálního zákonodárství. A to proto, že právě za účelem zajištění tzv. „sociálních cílů“ definovaných svrchovanou vládou, v její snaze vytvořit svou racionální činností prostor určitému vlastnímu pojetí distributivní spravedlnosti, byl opuštěn dříve nezpochybňovaný zákonodárný princip, totiž že donucení veřejným právem k nějakému konání je přípustné jen v oblasti univerzálních pravidel správného chování. V sociálním zákonodárství se nejvíce projevuje zhoubný důsledek právního pozitivního konstruktivismu, který v duchu své doktríny umožňuje zákonodárnému sboru tvořit specifické zákonodárství s cílem řídit soukromou činnost jednotlivce tak, aby přinášela prospěch určitým předem definovaným skupinám a dává také vládám právo zacházet s občanem a jeho majetkem jako s předmětem administrativy. V závěru svého prvního svazku Hayek upozorňuje na to, že k takovému posunu v sebepojetí u zákonodárného sboru, kdy z orgánu, který je nejprve ustanoven k tomu, aby potvrzoval platnost nějakých pravidel a postupně se z něho stane orgán, který naopak tato pravidla začne sám vytvářet, dochází téměř nevyhnutelně a to v důsledku přirozené tendence těchto sborů plně zaměstnaných otázkami organizace vlastní vlády považovat se za těleso, které zemi „řídí“. Postupně je totiž od takového sboru požadováno více a více zásahů do organizace vlády ve společnosti za účelem odstranění jednotlivé nespokojenosti, které ovšem tento orgán nemůže řešit jako nespokojenost jednotlivou, ale pouze jako nespokojenost obecnou, vydáním nového obecného pravidla, které je pak příčinou nějaké nové jednotlivé nespokojenosti. Toto pojímání funkce zákonodárného sboru však nakonec nevyhnutelně vede k myšlence, že smyslem vydávání určitých pravidel ve společnosti je vydat tolik pravidel až bude dosaženo odstranění všech jednotlivých nespokojeností. To je však možné jen tehdy, pokud je nastolena taková společnost, v níž se všechny jednotlivé akce provádějí na příkaz vlády a podle podrobného plánu, který je společnosti uložen jako společný cíl, který se má splnit. Stejnými znaky ovšem lze také definovat ryze totalitní společnost, před jejímž vznikem Hayek v celé své knize varuje. V další části svého díla se proto podrobně věnuje rozpracování vlastní myšlenky na správný způsob definování a dosažení sociální spravedlnosti, zajištění správného fungování volného trhu a politických institucí soustředících se především na definování pojmu správného chování, které ve vzájemné synergii zajistí trvalou existenci otevřené a svobodné společnosti a umožní všem jejím jednotlivým účastníkům efektivně dosahovat nekonečného množství individuálně definovaných cílů vlastního blaha.